Po stopách těžby železné rudy

JAK TO VŠECHNO ZAČALO...

Těžit železo uprostřed pískovcových skalních měst by nejspíš každý považoval - alespoň na první pohled - za pošetilost. A přesto se v pískovcové oblasti mezi Doksy a Hamrem na Jezeře rozvinulo již počátkem 16. století dobývání železných rud pomocí důmyslného systému důlních děl, o kterém máme dodnes stále jen základní znalosti. Dochovaly se jámy a příkopy až několik set metrů dlouhé, svislé šachty a štoly. Velké objemy vytěžené hlušiny na haldách, dnes již zarostlých lesem, svědčí o značném rozsahu původní těžby. Z archivních záznamů víme, že již roku 1511 fungoval hamr v Žibřidicích a v "městečku novém s hamrem a mlýnem", tedy v současném Hamru na Jezeře u rybníka. Těžilo se povrchově všude v okolních lesích. 

ZA HRABĚTE HARTIGA...

Těžbu železa na Mimoňsku pak obnovil v polovině 18. století majitel panství hrabě Adam František Hartig: kromě klasické oblasti Děvína vyrostly další doly u Stráže pod Ralskem a Svébořic a fungovaly po dobu téměř 40 let. Ruda se zpracovávala ve vysoké peci v Hamru na Jezeře a v pěti hamrech v okolí. 

VALDŠTEJNSKÉ PANSTVÍ

V stejné době se rozeběhla těžba i na Dokesku, panství Valdštejnů. Od roku 1786 byla v provozu vysoká pec v Hradčanech, která údajně produkovala až 7 tun železa týdně. Ta brala surovinu z dobývek na břehu Máchova jezera, především z vrchu Borného a z Havířského vrchu, a z okolí Velké Bukové.

Jak lze odvodit z geologické stavby území, již nedlouho po usazení pískovců na konci druhohor se v dnešní oblasti horní Ploučnice začaly otevírat pukliny směru severovýchod-jihozápad. Do nich tehdy pronikalo z velkých hloubek magma a utuhlo v podobě žil. Svým nízkým obsahem křemíku a vysokými obsahy draslíku a sodíku se tyto vyřeliny liší od běžných čedičů, od roku 1913 se pro ně ve světové literatuře ujal název polzenity (z něm. Polzen = Ploučnice). Čerstvě vyvřelé žíly byly velmi náchylné k přeměně vlivem horkých roztoků, které obíhaly podél jejich kontaktu s písovcem. Během krátké doby tehdy došlo k úplnému rozkladu méně mocných žíl na směs minerálů železa a jílových minerálů. Právě tato rozložená žilná hmota se pak stala pro svůj vysoký obsah železa (až 68 % oxidů Fe) a snadnou rozpojitelnost ideální surovinou.