Geostezka Po stopách železných rud

Geostezka vás zavede do okolí Hamru na Jezeře po stopách nejen geologických, ale také historické těžby v okolí hradu Děvína. Délka trasy 5,5 km.

Zastavení:

  1. Altán Geoparku Ralsko s reliéfní mapou okolí, možnost parkování
  2. Pod schodištěm na hrad Děvín - svislá proželezněná stěna na kontaktu s žilou polzenitu
  3. Vpravo u schodiště na hrad Děvín - polzenitová žíla vycházející na zemský povrch
  4. Nádvoří hradu Děvín - hradní studna propojená se systémem těžebních štol na železnou rudu
  5. Podhradí hradu Děvína - ústí jedné z pomocných štol na těžbu železné rudy, štola je nepřístupná vzhledem k ochraně netopýrů
  6. Pískovcový lom na jihozápadním úbočí Hamerského Špičáku - proželeznění pískovce ve tvaru tzv. železných růží, pískovcový lom
  7. Dobývka na Schächtensteinu - výrazná pinka 75 m dlouhá a 17 m hluboká, na dně zajištěný vstup do štoly, vyhlídka na Široký kámen
  8. Bývalý uranový důl Hamr II
  9. Pod Širokým kamenem - přírodní památka, tabulová hora, která kvůli zpevněným vrstvám pískovců odolala lépe erozi a vyčnívá nad okolní reliéf; na severní straně dobře viditelný skalní masiv, zvaný Strážce
  10. Skalní divadlo a Švarcvaldská brána - skalní útvary, přírodní památka, při pohledu shora jsou místní skály rozmístěny v širokém oválu, připomínajícím přírodní amfieátr; největší zajímavostí je skalní brána a silně proželezněné pískovce ve tvaru železných klád

Geologický příběh stezky

Železnorudné doly byly ve středoevropském prostoru typicky situovány do horských oblastí, kde vycházejí na povrch tvrdé krystalinické horniny. Těžit železo uprostřed pískovcových skalních měst by nejspíš každý považoval - alespoň na první pohled - za pošetilost. A přesto se v pískovcové oblasti mezi Doksy a Hamrem na Jezeře rozvinulo již počátkem 16. století dobývání železných rud pomocí důmyslného systému důlních děl, o kterém máme dodnes stále jen základní znalosti. Dochovaly příkopy až několik set metrů dlouhé, svislé šachty a štoly. Velké objemy vytěžené hlušiny na haldách, dnes již zarostlých lesem, svědčí o značném rozsahu původní těžby. Jak víme z historických záznamů, nejstarší důlní areál se nacházel na vrchu Děvíně a na Hamerském Špičáku, kde dávnou těžbu dodnes připomíná několik provozních a průzkumných štol. Zdejší doly dodávaly rudu pro hamr, který stával až do roku 1636 na patě hradního vrchu blízko Hamru na Jezeře. Těžbu železa na Mimoňsku pak obnovil v polovině 18. století majitel panství hrabě Adam František Hartig: kromě klasické oblasti Děvína vyrostly další doly u Stráže pod Ralskem a Svébořic a fungovaly po dobu téměř 40 let. Ruda se zpracovávala ve vysoké peci v Hamru na Jezeře a v pěti hamrech v okolí.

Kde se železo v pískovcích vzalo? Jak lze odvodit z geologické stavby území, již nedlouho po usazení pískovců na konci druhohor se v dnešní oblasti horní Ploučnice začaly otevírat pukliny směru severovýchod-jihozápad. Do nich tehdy pronikalo z velkých hloubek magma a utuhlo v podobě žil. Svým nízkým obsahem křemíku a vysokými obsahy draslíku a sodíku se tyto vyřeliny liší od běžných čedičů, od roku 1913 se pro ně ve světové literatuře ujal název polzenity (z něm. Polzen = Ploučnice). Čerstvě vyvřelé žíly byly velmi náchylné k přeměně vlivem horkých roztoků, které obíhaly podél jejich kontaktu s pískovcem. Během krátké doby tehdy došlo k úplnému rozkladu méně mocných žíl na směs minerálů železa a jílových minerálů. Právě tato rozložená žilná hmota se pak stala pro svůj vysoký obsah železa (až 68 % oxidů Fe) a snadnou rozpojitelnost ideální surovinou. Jak si můžete všimnout ve stěnách starých dobývek, okrajové části žíly již horníci nevyužívali, protože jílovitý železivec tam obsahoval příměs křemenných zrn z okolního pískovce a byl špatně tavitelný.